01 Apoštolská církev

2. ledna 2013 v 22:45 | D@ve |  úvahy nad církevními dějinami
Tímto článkem startuji novou rubriku s názvem Úvahy nad církevními dějinami. Pustil jsem se do čtení knihy Dějiny církve od Letnic k dnešku, jejíž autorem je James B. North. Kniha obsahuje 27 kapitol. Každé kapitole chci zde věnovat jeden článek, který bude odpovídat na otázky a cvičení na konci příslušné kapitoly.

Prosím, zanechejte komentář pod článkem, máte-li k tématu co říci, nebo jestli vás napadají/napadnou libovolné otázky. Chci se důkladně seznámit s církevní historií z různých úhlů pohledu. Vycházím z letniční perspektivy, ale věřím tomu, že i jiné pohledy mě dokážou obohatit, donutí mě se nad tématem nově zamyslet. Předem díky!

Otázky a cvičení k 1. kapitole (Apoštolská církev):

  1. Prostudujte novozákonní odkazy, které se týkají otázky služby v církvi. Na základě těchto informací napište práci o povaze, funkci a zodpovědnosti jejích nositelů.
  2. Prostudujte novozákonní odkazy týkající se bohoslužby. Vypracujte esej o faktorech, jež byly pro bohoslužbu církve podstatné.
  3. Někteří lidé mluví o křtu a večeři Páně jako o "svátostech", jiní je nazývají "ustanoveními". Vyhledejte obě slova ve spolehlivém slovníku a potom zjistěte, co o tom říká Nový zákon. Kterého slova by podle vašeho názoru použil apoštol Pavel? Proč?
  4. Prostudujte historický kontext 1. století a popište faktory, které umožnily církvi rychlý růst (početní i geografický).
  5. Domníváte se, že úřady apoštola, proroka a učitele měly zaniknout? Existují k nim v současnosti hodnotné analogie?

Add 1 - Služebníci v rané církvi

Paul Wright prohlásil, že bychom měli každé náboženství posuzovat nikoliv podle jeho věřících, nýbrž podle jeho zakladatele (WRIGHT, 238). Zakladatelem křesťanství je Ježíš Kristus. Jeho životní styl byl stylem služby druhým - o tom jasně svědčí evangelia. Ačkoliv je Ježíš Boží Syn, Král králů a Pán pánů, nenechal si od druhých sloužit, ale sloužil. Apoštol Pavel shrnuje jeho život takto:

Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán (Fp 2,5-11).

Dvanáct Ježíšových učedníků (apoštolů) a mnoho dalších věřících přijalo o Letnicích Ducha svatého, aby mohli svědčit o Pánu Ježíši "až na sám konec země" (Sk 1,8). Uvědomme si, že například Petr už nebyl vystrašeným rybářem, který se chtěl vrátit ke svému řemeslu, ale naplno se vydal službě Bohu - hlásání dobré zprávy o Ježíši Kristu. Tato oddanost pro službu je charakteristická pro služebníky první církve. V knize Skutků se například můžeme dočíst o prvním mučedníku Štěpánovi, jehož smrt měla vliv na obrácení již zmíněného apoštola Pavla. Apoštolové byli natolik přesvědčeni o pravdivosti Ježíšova zmrtvýchvstání, že neváhali za tuto pravdu položit život.

Kvůli pronásledování museli křesťané utéci z Jeruzaléma do jiných měst Římské říše. Získali tam pro Ježíše další věřící, takže počet křesťanů narůstal.

Novozákonní spisy používají pro popis církve (shromáždění věřících v Krista) v 1. století několik termínů, avšak nejpoužívanějším je tělo Kristovo (NORTH, 11). V 1K 12,12-30 přirovnává apoštol Pavel církev k lidskému tělu. Jednotliví věřící jsou údy tohoto těla a Pán Ježíš je jeho hlavou. Tento symbol má zdůraznit jednotu všech věřících v Kristu. V Korintském sboru se totiž věřící hádali o to, který služebník je důležitější (1K 3,3-9). Pavel Korintským vysvětluje, že jednotliví věřící si mají sloužit ve vzájemném souladu tak, aby každý využíval svá obdarování ve prospěch všech (NORTH, 11).

Nabízí se otázka, jak byla první církev organizačně uspořádaná. Nový zákon mluví o různých typech vůdců: apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři, učitelé, biskupové, starší a diakoni (Ef 4,11; Sk 14,23; Sk 20,28; 1Tm 3,1-13).
North konstatuje (NORTH, 12), že nejlepší způsob pro zkoumání těchto typů služebností spočívá v jejich rozdělení do 2 kategorií: obecné a místní.

Mezi obecné služebnosti North řadí apoštoly, proroky, učitele, pastýře a evangelisty. Každý z nich má svůj specifický úkol. U otázky číslo 5 se blíže podíváme na službu apoštola, učitele a proroka. Tyto obecné služebnosti měly autoritu a respekt v celé církvi univerzálně, napříč jednotlivými sbory.

Mezi místní služebnosti řadíme diakony (jáhny) a starší. Tito Boží služebníci mají autoritu pouze v místním sboru. Kromě termínu starší používá Nový zákon ještě pojmy biskup a pastýř. Podle Northa (NORTH, 14) se jedná o označení stejné skupiny služebníků - to lze spolehlivě dokázat studiem příslušných novozákonních veršů.

Apoštol Pavel zmiňuje vysoké morální požadavky na služebníky v církvi a popisuje jejich úkoly:
Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah. Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu. Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše (1Tm 3,1-13).

Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. Mají to být lidé bezúhonní, jen jednou ženatí, mají mít věřící děti, kterým se nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce (Tt 1,5-9).

North zdůrazňuje (NORTH, 15), že služebnost starších (biskupů) se v Novém zákoně vyskytuje vždy pouze v množném čísle. Nikdy se nemluví o jednom starším (biskupovi), který by byl jediným představeným sboru. V dalších článcích uvidíme, jak se církev odchýlila od tohoto apoštolského vzoru.

Add 2 - Bohoslužba rané církve

Prostudujte novozákonní odkazy týkající se bohoslužby. Vypracujte esej o faktorech, jež byly pro bohoslužbu církve podstatné.

Čerstvě vzniklá církev o Letnicích měla přes 3000 věřících. O náplni jejich setkání se píše v knize Skutků 2,42-47:

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Co k tomu dodat? Moc se mi líbí ten důraz na to, že spolu trávili čas, měli touhu slyšet Boží slovo a rozumět mu. Jak to vypadá v dnešních církvích? Dějí se v nich zázraky i ve 21. století, nebo náboženská obřadnost a povrchnost zcela nahradila Boží moc?

Večeří Páně ("lámali chléb") si křesťané připomínají Ježíšovu smrt a jeho vzkříšení. Chléb symbolizuje jeho tělo, které bylo ukřižováno kvůli nám, a víno připomíná jeho krev, která byla prolita na odpuštění našich hříchů. Podle Northa (NORTH, 15) slavili první křesťané Večeři Páně vždy první den v týdnu.

Součástí bohoslužby prvních křesťanů byl i zpěv písní. Vycházeli ze židovských Žalmů. Pokud bychom studovali židovskou kulturu, zjistili bychom, že se Izraelité dokáží při chvalách "odvázat" - radovat se. Radost je obsažena ve významu slova "haleluja" - chvalte Hospodina. Starozákonní král David dokonce chválil Boha s takovým nadšením, až jím jeho manželka Míkal pohrdla v srdci:

I stalo se, že když Hospodinova truhla vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se rozhlížela z okna a uviděla krále Davida, jak poskakuje a tancuje před Hospodinem, a pohrdla jím ve svém srdci (2S 6,16).

Věřím tomu, že se Bůh při chvále dívá hlavně do srdce věřících, na místě proto není ohrnování nosu nad tím, když se někdo při bohoslužbě upřímně raduje. Židé používali pro jejich dobu moderní hudební nástroje (2S 6,5), tak proč by tomu nemohlo být i dnes?

Hlouběji jsem se nad problematikou chval zamýšlel v článku Neuhasitelné uctívání http://kucerad.blog.cz/1203/neuhasitelne-uctivani.

Pán Ježíš řekl, že svět pozná jeho učedníky po lásce (J 13). Naprosto souhlasím s Northem (NORTH, 16), který shrnuje bohoslužbu první církve slovy:

Do značné míry to byl právě tento duch bratrství a vzájemného nesení břemen, jenž napomohl evangelizačnímu úsilí ve světě. Mnozí lidé ve starověkém světě - obyčejní i intelektuálové - hledali odpovědi na otázky ohledně smyslu života a viděli, že křesťané žijí nad mnohými problémy světa. Jako by z nich vyzařoval zvláštní nadpřirozený pokoj, který budil u pohanského světa závist, ale také mnohé lidi k církvi přitahoval.

Ještě bych neměl zapomenout zmínit slova apoštola Pavla o bohoslužbě: "Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou a Bohu milou oběť - to ať je vaše pravá bohoslužba. Ř 12,1" Jde tedy o to mít trvalý postoj líbit se Bohu v každé oblasti života. Když se takto křesťan vydá Bohu, bude naplněn Duchem svatým, který ho povede a bude skrze něj nadpřirozeně jednat, aby byl dobrý svědek Kristův (viz Sk 1,8).

Add 3 - Křest a Večeře Páně v první církvi

Někteří lidé mluví o křtu a večeři Páně jako o "svátostech", jiní je nazývají "ustanoveními". Vyhledejte obě slova ve spolehlivém slovníku a potom zjistěte, co o tom říká Nový zákon. Kterého slova by podle vašeho názoru použil apoštol Pavel? Proč?

Rozsáhle o svátostech pojednává Nový biblický slovník od J. Douglase (DOUGLAS, 981-982). Podle mě je nejdůležitější si uvědomit, že slovo svátost pochází z latinského slova sacramentum a že je tento technický termín pro označení některých křesťanských obřadů výsledkem dogmatotvorného úsilí mnohem pozdějšího než Nový zákon.

Latinský překlad Bible, Vulgáta, toto slovo používá pro překlad řeckého slova mysterion, které je ovšem častěji překládáno jako tajemství. Douglas uvádí běžnou definici svátosti, tak jak ji přijali reformované církve a církev římskokatolická: "Jde o Kristem nařízené vnější a viditelné znamení, jímž se veřejně uskutečňuje a zaslibuje vnitřní a duchovní požehnání." Podle Augustina prý jde o viditelnou formu, která se podobá neviditelnému obsahu. V důsledku to znamená, že stačí dodržovat vnější formu, která zajistí požehnání pro každého, kdo vykonává tuto vnější zbožnost.

Douglas pokládá otázku, zda Nový zákon učí o závaznosti svátostních obřadů pro všechny křesťany. Závaznost svátostních obřadů podle něj vyplývá z toho, že je
  1. ustanovil Kristus,
  2. že přikázal, aby byly nadále dodržovány,
  3. že svou podstatou slouží jako symboly Božích činů, které jsou součástí zjevení evangelia.
Douglas došel k závěru, že výše uvedeným způsobem jsou pro všechny křesťany závazné jen dvě svátosti: křest a Večeře Páně. Tzv. svátostné obřady (tj. svátost biřmování, svátost kněžství, svátost manželství, svátost smíření, svátost nemocných) v Písmu nikde nestojí na stejné úrovni se křtem a Večeří Páně, jež jsou od prvopočátku spjaty s hlásáním evangelia a životem církve.


Biblický slovník od Adolfa Novotného rozsáhle pojednává (NOVOTNÝ, 1155) o používání slova "ustanovení" ve Starém i Novém zákoně.

Řecké paradosis (tj. to, co bylo předáno, tradice) označuje židovskou tradici (psanou i ústně předanou), která není obsažena ve Starém zákoně. Jedná se o ustanovení starších, podle Ježíše "o ustanovení lidská", která se liší od ustanovení Božích (proto s nimi Ježíš nesouhlasil). Apoštol Pavel však mluví o křesťanských tradicích - ustanoveních (viz 1K 11,2 KRA), jejichž zachovávání vyžaduje od věřících. K této tradici počítá především evangelium (1K 15,2n) o smrti a vzkříšení Ježíše Krista, a ustanovení Večeře Páně (1K 11,23). Všechna lidská ustanovení odmítá (Ko 2,8 KRA).

Slovem "ustanovení" se v Novém zákoně rovněž překládají řecká slova dogma (tj. nařízení, výnos), ethos (tj.mrav) a katabolé (tj. založení, počátek, vznik, stvoření).

Takže - jaké slovo by použil apoštol Pavel, když by mluvil o křtu a Večeři Páně? Podle mého názoru by použil slovo ustanovení. Myslím si to ze 3 důvodů:
  1. Slovo svátost pochází z latiny, kterou apoštol Pavel nemluvil. Jazykem Pavlovy doby byla řečtina.
  2. Pavel byl Žid, znal židovské tradice, přesto je však odmítal, uznával jen to, co ustanovil Pán Ježíš. Pán Ježíš ustanovil křest a Večeři Páně (Mt 28,19n).
  3. Bůh se dívá do srdce, takže pouhé vnější projevy zbožnosti, které jsou podstatou svátostních obřadů, před Bohem nemohou obstát.

Add 4 - Rychlý růst první církve

Prostudujte historický kontext 1. století a popište faktory, které umožnily církvi rychlý růst (početní i geografický).

Merrill C. Tenney sděluje (TENNEY, 51), že na rozšiřování evangelia mělo vliv zemědělství, průmysl, finanční podnikání i možnosti cestování a pohybu po Římské říši.

Díky velké rozloze Římské říše se v jejích podrobených oblastech používal jednotný jazyk, jedna měna, byl vybudován výborný systém silnic, který usnadňoval obchodování i cestování. Kolem Středozemního moře bylo vybudováno mnoho přístavů. Alexandrijské lodě byly největší a nejlepší ze všech lodí té doby.

Dalším významným faktorem bylo, že Židé očekávali svého spasitele, který je osvobodí od římské nadvlády. Ježíš se narodil, ovšem jeho posláním nebylo osvobodit svůj lid od nadvlády Římanů, ale od otroctví hříchu. Protože se Ježíš ztotožňoval se svým Otcem, Bohem Izraelců, židovští náboženští vůdci ho považovali za rouhače, odsoudili ho a nechali Římany, aby Ježíše popravili. Svým vzkříšením však Ježíš dokázal svou věrohodnost, dal svým učedníkům svého Svatého Ducha a oni pak směle hlásali dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Kvůli tomu však byli křesťané pronásledováni, protože ohrožovali víru Židů i pohanský kult císaře. Avšak díky pronásledování i snadnému cestování se křesťanství rozšířilo do všech koutů Římské říše.


Add 5 - Apoštol, prorok a učitel v dnešní době

Domníváte se, že úřady apoštola, proroka a učitele měly zaniknout? Existují k nim v současnosti hodnotné analogie?

Jsem přesvědčen o tom, že úřady apoštola, proroka a učitele mají své uplatnění i dnes.

V novozákonní době byli za apoštoly označováni Ježíšovi učedníci - bylo jich 12 + apoštol Pavel, který své apoštolství přesvědčivě obhajuje v listu Galatským. Tito apoštolové byli zárukou čistého učení, protože ho přijali přímo od Krista (NORTH, 12). S jejich službou bylo spojeno činění zázraků a znamení (Sk 2,43), aby nevěřící neměli problém uvěřit v Pána Ježíše. V dnešní době mají apoštolské povolání všichni misionáři, kteří zakládají nové skupiny křesťanů tam, kde ještě nejsou. Z těchto nových věřících vychovávají Boží služebníky, aby právě vznikající sbor mohl být samostatný ve všech ohledech a v budoucnu mohl vysílat nové misionáře.

Od proroků se vždy očekávalo, že přinesou slovo od Boha. Nemuselo se to týkat jen budoucích událostí. Proroci také sloužili k posilování církve (povzbuzování a napomínání - v řečtině je pro tyto 2 významy jedno slovo). A tuto funkci mají i dnes. Každé proroctví má však být rozsuzováno církví (v první řadě místním společenstvím, kterého je prorokující věřící členem).

Učitelé byli v 1. století cestující služebníci (stejně jako apoštolové a proroci). V Novém zákoně se nachází hodně varování pro věřící, aby si dávali pozor na falešné učitele. Tato varování jsou aktuální i pro dnešní dobu (stejně jako pro ty předchozí doby), protože útoky na čisté biblické učení jsou vždy a všude. S rozmachem internetu snad ještě více. Nicméně věřím tomu, že Bůh dává každému místnímu sboru služebníky, mezi které patří i učitelé. Můžou sloužit pouze ve svém sboru, můžou kázat i jinde - na různých konferencích, psát do časopisů, působit v televizi, nahrávat se na video... Vždy by si však měli dávat pozor na to, aby se jejich důrazy neodchýlily od zdravého biblického učení. Měli by umět přijímat kritiku.

Celkově by měl každý apoštol, prorok i učitel patřit do nějakého sboru, kde respektuje svého pastora a dokáže se podřídit.

Bibliografie

  • NORTH, James B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2001, 300 s. ISBN 80-725-5029-2.
  • WRIGHT, Par Paul a Developed in cooperation with the ICI University STAFF. People and their beliefs. 2nd ed. Irving, Tex: ICI University Press, 1999, 270 s. Překlad: Zuzana Strouhová, 2002. ISBN 15-639-0216-8.
  • Nový biblický slovník. Editor J. DOUGLAS. Překlad Alena Koželuhová. Praha: Návrat domů, 1996, xvii, 1243 s. ISBN 80-854-9565-1.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník [online]. 1992 [cit. 2013-01-02]. Dostupné z: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm
  • TENNEY, Merill, C. O novém zákoně. Praha: vydavatel neznámý, 1976.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ajalon ajalon | E-mail | 19. ledna 2013 v 2:50 | Reagovat

Tak tenhle článek je hodně obšírný :) Celkem s tebou souhlasím, taky se mi mnohem víc hodí označení ustanovení než svátost, to slovo mi příliš zavání mystikou. I Večeře Páně i křest jsou velmi reálné věci, které jsou úzce spojené se smlouvou, kterou s Kristem uzavíráme- ve křtu se tato smlouva dokazuje před lidmi i mocnostmi, stáváme se součástí těla Kristova (a určitě i konkrétní církve, konkrétního sboru) a při Večeři Páně se tato smlouva připomíná a z naší strany obnovuje. (tak tomu aspoň rozumím já, naprostý laik)
A jinak je určitě dobře vracet se k dějinám církve, zrovna čtu knihu Hrabě Zinzendorf od Johna Weinlicka a jsem celkem nadšená. Spoustu jsem toho o něm už věděla, ale nebyla jsem schopná poskládat si střípky do ucelené mozaiky.

2 D@ve D@ve | E-mail | Web | 21. ledna 2013 v 0:09 | Reagovat

[1]: Myslím, že tomu rozumíš správně :-) O Zinzerdorfovi jsem viděl jen dokument, který se mi moc líbil. Až dojdu k Moravským bratřím, chci si o nich víc načíst, protože to jsou pecky, co s Boží pomocí jeli :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama