Nevěsta z Norska, aneb jak jsem tam málem zůstal

8. října 2010 v 13:32 | D@ve |  zážitky
7.6.2010

Máme doma pejska, australskou kelpii, jmenuje se Ben, a má dokonce svoje stránky:
http://www.australiankelpie-ake293.cz. A protože je už dospělý a mnoho toho dokázal (má skvělé výsledky z výstav a z různých soutěží, doma roztrhal snad všechny plyšáky…), rozhodla se mamka, že mu sežene nevěstu. V zemi české jsou si však všechny kelpie příbuzné, a proto jsem se dne 7.6.2010 vydal já, kluk z Nýrska, do Norska!


Rezervace letenky přes internet i platba je rychlá a snadná. Součástí rezervace byla i možnost volby cestovního pojištění. Vzpomněl jsem si na radu svého kamaráda, u kterého jsem byl minulý rok v Izraeli, že při rezervaci letenky není potřeba si to cestovní pojištění zřizovat. Já jsem ale měl v sobě pocit, že to mám udělat, i když to bude stát skoro 500 Kč. Tak jsem si to zaktivoval.

V pondělí ráno před odletem jsem si ještě ve škole vytisknul informace o letu, kde je nejdůležitější číslo objednávky a letenky. Taky jsem si přečetl nejnovější emaily, kde jsem našel i popis Cathrine, ženy, se kterou jsem se měl v Oslu sejít, a její telefonní číslo. Potom už jsem se autobusem dostal na letiště Praha Ruzyně, kde jsem čekal ve frontě na odbavení. Najednou jsem spatřil, jak asi 3 metry ode mě šla Jiřina Bohdalová, známá např. z pohádky "Nesmrtelná teta". Hned se mi ale ztratila z očí.

U kontroly věcí, kde jsem musel sundat pásek, odevzdat klíče a mobil, mi zabavili pití. Do nastupování na palubu letadla mi zbývala asi hodina a půl, po chvilce jsem dostal žízeň. Šel jsem si tedy koupit Bonaqu, půllitrovou láhev vody, a chtěli za to 90 Kč!!!

V letadle jsem na sebe upoutal pozornost všech letušek (3 z nich byly v mém věku) tím, že jsem v pravé ruce měl přepravku na zvíře.
"Jéé, tam máte pejska? Můžu se podívat?"
"No zatím tam pejsek není, ale bude tam, až poletím zpátky," odpověděl jsem.
"Tak to je škoda, že ho neuvidím…" řekla jedna z nich, ta, co stála u vstupu do letadla. Moje místo bylo v druhé půlce letadla, tak jsem cestou tam potkal ostatní dvě letušky, které se ptaly podobně.

Během letu jsem si pochutnal na krůtí bagetě a
nápoji coca cola. Zhruba po dvou hodinách letu jsme přistáli na letišti Gardermoen v Oslu, kde na mě v příletové hale čekala Cathrine se svou kamarádkou a dvěma fenkami - matkou a dcerou. Dcera, krásné štěně pojmenované Bianka, byla ještě krásnější než na fotce, kterou mi ukazovala mamka. Hned se na mě vrhla a začala mě olizovat, vrtíc při tom ocáskem.
"She is so cute!" zvolal jsem a Cathrine na to: "Yes, she is, I love her."

Kilja, matka Bianky, byla taky hodně přátelská, vrtěla ocasem a nadšeně mě vítala. Chvilku jsem si s Cathrine a její kamarádkou povídal o psech, o rodičích Bianky, pak o lékařských vyšetřeních, očkování a došlo i k platbě. Nakonec jsme se rozloučili, Cathrine mi ještě pomohla najít správný sektor pro odbavení v odletové hale.
"Jo a kdyby byl nějaký problém na letišti, ozvi se mi telefonem," dodala Cathrine a já jsem na to odvětil: "Ok."

Bianka mě následovala s radostným poskakováním, i když byla na vodítku. Došli jsme k sektoru H, kde se odbavoval let do Prahy se společností Czech Airlines (ČSA). Když na nás přišla řada, řekl jsem, že bych se rád vrátil do Prahy, že nemám velké zavadlo a že poletím se štěnětem v přepravce v kabině letadla.
"Ok," řekl mi letušák, "počkejte ale chvilku tady, musím se zeptat, jaké jsou přepravní podmínky pro zvířata."

Sedl jsem si tedy na tyč, která se táhla podélně pod přepážkou letušáka, a hrál jsem si s Biankou. Bylo něco kolem 15:15. Když uběhlo asi pět minut, bylo mi divné, že mě ten letušák neoslovil a odbavoval ostatní lidi ve frontě. Tak jsem se postavil a tázavě jsem se na něj podíval. Jakmile mě spatřil, vykulil oči a s trochu provinilým pohledem se mi začal věnovat.

"Mohu vás požádat, jestli byste dal štěně sem na váhu?"
"Ano, jistě."
"Ok, váží 5 kilogramů. Pane Kučero, za každý kilogram živého zvířete se musí zaplatit 100 norských korun, ve vašem případě je to tedy 500 NOK."
"Cože?" nevěřil jsem vlastním uším. Nikdo mi neřekl (ani jsem se nikde nedočetl), že budu muset něco platit.
"Tolik peněz ale u sebe nemám, nikdo mi nic neřekl," řekl jsem letušákovi.
"Tento problém si vyřešte tamhle u pokladny, já vám s tím tady nemůžu pomoci."

"Tak to jsem teda v pěkný bryndě," začalo se mi honit hlavou. Stále jsem stál u přepážky, Bianka ležela na zemi u tyče, letušák na mě civěl a mě napadlo, že zavolám Cathrine. Kladla mi přece na srdce, že jí mám zavolat, když bude nějaký problém na letišti.

"Volané číslo není dostupné," linula se hláška z mého telefonu v norštině, nebo něco podobného (norsky neumím). Zkusil jsem číslo vytočit znovu - stejná odezva.

Zeptal jsem se tedy letušáka, jestli si můžu od něj zavolat, že potřebuju sehnat peníze od původní majitelky tohoto štěněte. Myslel jsem si totiž, že s mým mobilem nejde volat v zahraničí.
"Je mi líto, mám tady telefon, ale s tím jde volat pouze v rámci tohoto letiště," odvětil mi letušák.
"Tak vám tedy děkuji," řekl jsem letušákovi a jemně jsem pak zatahal za vodítko, abych Bianku probudil a aby šla za mnou. Ona ale nechtěla jít. Tak jsem ji vzal do náruče a ještě s přepravkou a igelitkou jsem si to namířil k pokladně, odkud se už z dálky na mě usmívala pokladní.

"Dobré odpoledne," pozdravil jsem, "já mám zaplatit 500 NOK za přepravu tohoto štěněte, ale tolik peněz u sebe nemám. Mohl bych si od vás prosím zavolat?"
"Bohužel, s telefonem, který tu mám, můžu volat jenom tady po letišti."
"Aha, ale já u sebe nemám žádné norské peníze. Nevíte prosím vás, jestli je tady nějaký bankomat?"
"Ano, bankomat je o patro níž."
"A kde ho přesně najdu?"
"Sjedete po eskalátorech a hned ho pak uvidíte."
"Děkuji. Já mám kreditní kartu, která mi funguje v Čechách, ale v zahraničí jsem s ní ještě nezkoušel vybírat peníze. Myslíte, že to bude fungovat?"
"No to nevím, vyzkoušejte to. Musíte to ale stihnout do 16:10, do té doby probíhá nástup na palubu letadla."

"Ok. A mohl bych vás ještě poprosit, jestli bych si tady u vás mohl nechat přepravku a igelitku, abych byl co nejdřív zpátky?"
"Lituji, ale pokladna není úschovna zavazadel."
"Ok, tak vám děkuji."

S Biankou na levém rameni a s přepravkou a igelitkou v pravé ruce jsem šel k eskalátorům, pod kterými byl přístroj, co vypadal jako bankomat. S obavou, jestli svou kartu dostanu zpátky, jsem kreditku strčil do bankomatu. Po chvilce to na obrazovku něco vypsalo norsky a pak karta vyjela zpátky.
"Hm, tak to asi nepůjde," řekl jsem si polohlasně. Zkusil jsem to znovu s tím, že jsem napřed na obrazovce nastavil jazyk na angličtinu. Pak mě to vyzvalo, abych vložil kartu. Dopadlo to stejně jako v předchozím případě, akorát ta chybová hláška byla v AJ.

"No tak to jsem v háji. Co teď budu dělat?" honilo se mi hlavou. "Mám u sebe jenom 24 českých korun!!!" Po chvilce zvažování situace mě napadlo: "Zkusím ještě někoho poprosit, jestli bych si od něj mohl zavolat."

Rozhlédl jsem se a od eskalátorů jsem viděl přicházet jednu starší paní, tak jsem ji hned oslovil:
"Excuse me, do you speak English?"
"Nein," odpověděla mi.

To už jsem pak začal být hodně nervózní. "Zkusím se zeptat ještě někoho nahoře," rozhodl jsem se a šel jsem na pohyblivé schody.

Hned u schodů jsem spatřil dva letušáky. Jak jsem se k nim začal přibližovat, jeden z nich mě oslovil:
"Jak vám můžu pomoci?"
"Mám velký problém. Musím zaplatit 500 NOK za přepravu tohoto štěněte a potřebuju si zavolat, protože nemám tolik peněz. Mám tohle číslo (ukázal jsem letušákovi papírek) a chtěl bych vás poprosit, jestli bych si mohl od vás zavolat.
Z mého českého mobilu to nejde."
"A kam chcete letět?"
"Do Prahy."
"Ale tady jsou odbavovány lety se společností Lufthansa. Pokud chcete do Prahy, musíte ke společnosti Czech Airlines, myslím, že je to sektor H."
"To já vím, tam jsem byl, řekli mi, že telefonovat můžou jenom v rámci tohoto letiště. Můžete mi prosím nějak pomoct?"
Letušák se na mě asi 2 vteřiny díval a pak mi řekl:
"Pojďte se mnou."

Následoval jsem letušáka přes celou odbavovací halu. Na druhém konci haly začal mluvit s jiným letušákem. Pak mě požádal o ten papírek s číslem, číslo vytočil a dal mi sluchátko do ruky.

Po chvilce vyzvánění se objevila stejná norská hláška o nedostupnosti.
"It is strange," řekl jsem letušákovi. On si položil sluchátko k uchu a pak řekl, že to je error message.
"A je to správné číslo?" zeptal se mě letušák.
"Ano je, mám ho od původní majitelky tohoto psa."
"Tak já to zkusím znovu," řekl letušák a znovu vytočil to číslo. Chvilku počkal se sluchátkem u ucha a pak řekl:
"Stejný problém, je mi líto."
"Tak vám moc děkuji," řekl jsem mu. "Takže mi Cathrine asi dala špatné číslo," došlo mi vzápětí.
"A máte alespoň české koruny, abyste si je mohl rozměnit?" zeptal se mě letušák, a já mu řekl, že ne.
"Tak to vám už opravdu nemůžu pomoct," řekl mi.

V tom mě přepadl pocit zoufalosti. Pomalu jsem kráčel směrem k pokladně a snažil jsem se přijít na nějaké další řešení. Bylo asi 15:50. Cizí stát, cizí jazyk, cizí měna. Nefunkční kontakt, nefunkční kreditka, žádný známý člověk. Na rameni unavené štěňátko, v ruce přepravka a igelitka. Ve tváři zoufalý výraz. V peněžence jenom 24 českých korun.

"Pane Ježíši," začal jsem se modlit, "prosím tě o pomoc, jsem totálně v háji. Prosím udělej nějaký zázrak. Pokusím se tu pokladní přemluvit, jestli bych mohl letět a zaplatit to, až budu v Praze. Nechci tady zůstat! Vždyť tady s sebou skoro nic nemám! Díky za to, že mě máš rád a že jsi všemohoucí. Prosím tě, veď mě. Amen."

Blížil jsem se k pokladně. Jakmile mě pokladní z dálky uviděla, začala se usmívat. Asi si myslela, že už ty peníze mám.
"Mám stále ten stejný problém!" řekl jsem jí a úsměv z její tváře zmizel.
"Bankomat moji kartu nepřijal a nepodařilo se mi spojit se s původní majitelkou štěněte. Mohl bych, prosím vás, letět do Prahy a zaplatit to, až budu doma?"
"Lituji, ale je potřeba to zaplatit teď."
"A co kdybyste to zaplatila vy a já bych vám ty peníze pak poslal na účet?"
"Ne, to nepůjde, bohužel."
"Já vůbec nevím, co mám dělat. Mám jenom tady tohle štěně, přepravku a tuhle tašku. A moje letadlo za chvíli odletí," soukal jsem ze sebe věty svou nedokonalou angličtinou.
"Je mi líto, ale dokud nezaplatíte těch 500 norských korun, nemůžu vám dát palubní vstupenku."
"A nešlo by to zaplatit bezhotovostně?"
"Ne nešlo, musí to být v hotovosti."
"Mám tady tu svou kreditní kartu, bankomat si s ní neporadil. Myslíte, že by se s ní dalo ještě něco dělat?"

Dal jsem pokladní svou kreditku, ona si ji vzala, prohlédla si ji,
zvedla telefonní sluchátko a začala někam volat. Mluvila norsky, mluvila asi pět minut. Já jsem byl hodně nervózní, protože jsem měl asi 10 minut na to, abych prošel kontrolou věcí, kde byly fronty lidí, našel vstupní bránu, ukázal pas, palubní vstupenku a nastoupil do autobusu, který pak cestující odváží přímo k letadlu. "Takže když mi poví, že mi nemůže pomoct, letadlo mi uletí," děsil jsem se této myšlenky.

Paní položila sluchátko a řekla, že platba za štěně je součástí mojí rezervace letenky, takže to je ok, nemusím nic platit a můžu jít k letadlu!

"Opravdu?" nemohl jsem tomu uvěřit.
"Ano," ujistila mě.
"A mám šanci to ještě stihnout?"
"Ano," odpověděla a usmála se na mě.
"Děkuji vám mnohokrát," řekl jsem jí a ještě jsem se jí zeptal, kam mám jít dál.
"Hned za pokladnou je kontrola věcí, tak tam běžte," odpověděla a já tam utíkal. Do odjezdu autobusu zbývalo jen pár minut.
"Pane Ježíši, prosím tě, ať to stihnu!" modlil jsem se v běhu.

Přiběhl jsem k pánovi, u kterého nebyla fronta, a chtěl jsem už dávat věci do přihrádky, aby projely rentgenem. Pán mi řekl: "Pardon," a ukázal mi, abych si poodstoupil. Za mnou najednou stál nějaký pán v kravatě, a ten projít mohl. "Vy musíte jít tam," řekl mi ten kontrolor a ukazoval na fronty lidí. Asi jsem měl mít kravatu…

Tak jsem se zařadil do nejkratší z těch front. Pán stojící za mnou byl celý paf z Bianky a ptal se, jak je stará a co je to za rasu. Během rozhovoru jsem dával igelitku, klíče, mobil, pásek a přepravku do přihrádek, Bianku jsem měl stále na ramenu. Obsluha rentgenu se začala na Bianku usmívat a já si potom navlíkal pásek do kalhot a sbíral další věci. Když už jsem byl na odchodu, pán u přihrádek (dával je zpátky na začátek kontroly) měl potřebu si asi 5 sekund Bianku hladit po hlavě.

Na palubní vstupence bylo napsáno, že k mému letadlu vede brána A35. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude proudily davy lidí, každý někam pospíchal. Nalevo ode mě ve výšce asi 4 metrů byla cedule s nápisem "Domestic flights". Napravo byl podobný nápis: "International flights".

Vydal jsem se tedy doprava, prošel jsem skrz lítačky a dále směr mého běhu určovaly cedule s informací, kde se nachází jednotlivé brány. Všude kolem mě bylo množství obchodů s klasickým předraženým zbožím. Byl to slalom mezi lidmi s nákupními košíky, dětskými kočárky, nebo se zavazadly. Někdo spěchal, někdo měl dost času… Nečekaně jsem se musel zastavit, neboť se mi rozvázala tkanička na levé botě.

Naštěstí byla cesta k mé bráně dobře značená, tak jsem tam doběhl relativně za krátkou dobu. Autobus tam ještě stál. Zřejmě jsem byl poslední.
"To Prague?" zvolal jsem na letušáky u kontroly.
"Yes," zazněla odpověď, "your puppy have to be in the cage during the flight."
"Ok," řekl jsem a ukázal jsem jim palubní vstupenku a pas. Oni se na mě usmáli, poděkovali a ukázali mi směr k autobusu.

Nastoupil jsem do něj. Lidi kolem mě v tu chvíli nezajímalo nic jiného než Bianka (skoro všichni se na ni dívali). Za necelou minutu se zavřely dveře a autobus se rozjel. "Díky, Pane Ježíši!" řekl jsem v duchu a uložil jsem Bianku do přepravky.

Při nástupu do letadla mě přivítaly stejné letušky jako ráno:
"Jéé, vy už letíte zpátky? A máte plnou přepravku? No ta je nádherná, no ahóój čumáčku," rozplývala se letuška u vstupu.
Měl jsem sedadlo 25A, což je úplně na konci letadla u okýnka. V zadní části letadla byly dvě mladé letušky a začaly se také rozplývat nad Biankou.
"A co je to za rasu? Kolik takovéhle štěně stojí? A proč jste jel kvůli ní až do Norska?" zasypávaly mě letušky otázkami a já jim odpovídal. Pak se ozvalo hlášení, aby se cestující připoutali, že za chvilku poletíme.
"Jéé, tak my už musíme jít něco dělat," řekla mi jedna z letušek, "tak papa pejsku, přijdu se ještě na tebe podívat!"

Po chvilce se letadlo vzneslo a já byl šťastný. Snažil jsem se znovu si uvědomit, co se vlastně stalo, všechno to proběhlo tak rychle. Díval jsem se z okna, jak se letadlo zvedá od zalesněného Norska, mraků bylo málo, takže jsem se kochal nádherným pohledem skrz trhliny v mracích na krajinu a děkoval jsem Bohu.

Do Prahy jsem dorazil v pořádku, mamka čekala na hlavním nádraží a dala štěňátku jméno Miya. A co jsem si odnesl z tohoto zážitku? Dvě věci. Ta první je, že vždy se vyplatí brát si do cizí země nějaké peníze, a ta druhá: Bůh je opravdu všemohoucí a vyslýchá modlitby!!!







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama