Dobrodružství v Izraeli - 3. část

8. října 2010 v 13:24 | D@ve |  zážitky
Poslední den v Izraeli.


Den dvanáctý

V neděli dopoledne jsme došli na hlavní autobusové nádraží, kde jsme se s Jirkou rozloučili. On odjel do Safedu na vědeckou konferenci a já do Jeruzaléma sbalit si věci. Při balení jsem zjistil, že jsem někde ztratil svou českou simku.

Večer jsem se pak vydal na hlavní autobusové nádraží v Jeruzalémě, kde jsem si chtěl u pokladny koupit lístek na letiště Ben Gurion. Paní u přepážky mi řekla, že si ho musím koupit u řidiče, nástupiště číslo 18. Když jsem došel k nástupišti číslo 18, dozvěděl jsem se z tabule, že z 18-ky pojedou dva různé autobusy, a každý měl napsanou cílovou stanici pouze v hebrejštině. Tak jsem se vrátil zpátky a vedle pokladen jsem si na informacích nechal vytisknout spoj na to letiště. Bylo tam nejen číslo nástupiště, ale i čísla autobusů a v kolik hodin to má být kde.

U řidiče jsem si koupil lístek na letiště Ben Gurion. On mi řekl, že tenhle autobus tam nejede přímo, že budu muset přestoupit, a že mi poví kde. Celý ten náš rozhovor slyšel jeden pán, co seděl na předním sedadle hned vedle řidiče, sedl jsem si vedle něho a sám se mi nabídl, že mi poví, kdy mám vystoupit.

Asi po třech hodinách jsem vystoupil s instrukcí, že mám jet dál autobusem číslo 5 a že tam bude platit ten lístek, co mám. Zhruba za deset minut ten autobus přijel. Já jsem se postavil vedle jednoho ultraortodoxního Žida s velkými zavazadly a zeptal jsem se ho, jestli jede taky na letiště. Odpověděl, že jo, a zeptal se mě, kam poletím. Začali jsme se tedy bavit a já se dozvěděl, že studuje Starý zákon v nějaké židovské škole. Po chvilce jsme dojeli na letiště, kde jsme se rozloučili.

Sotva jsem vystoupil z autobusu, hned mi nějaký pán podal vozíček na batohy. To jsem fakt
nečekal, ale bylo to příjemné, aspoň jsem se s tím nemusel tahat.

Tlačil jsem před sebou vozíček se zavazadly až ke vchodu do letiště. Tam mě pozdravil ne zrovna hubený letušák a začal se mě vyptávat. Chtěl vidět pas, ptal se, kam letím, kde všude jsem byl, s kým apod. Nakonec se mi zeptal, s jakou společností letím a podle toho mi pak řekl, do jakého patra
a sektoru mám jet výtahem, abych našel správný check-in.

Bylo krátce po sedmé večer. Z Izraele jsem odlétal až v 6:15 ráno, takže jsem skoro 11 hodin strávil na letišti. To zrovna nebylo moc příjemné, ale taxíky jsou moc drahé a jiná možnost nebyla. Takže jsem si četl, modlil se, pozoroval lidi, jedl, pil... Hlavně jsem se snažil neusnout, aby mě někdo neokradl. Neusnul jsem a krátce po 3. hodině jsem šel na check-in.

Probíhalo to podobně jako v Praze na letišti, akorát mi nerozebrali mobil, ale dokonce otevřeli
kelímek chumusu (izraelské národní jídlo, které jsem vezl na ochutnávku do Čech) a udělali
povrchové stěry. Letuška, co se mě vyptávala, byla tak hodná a provedla mě až k bráně, takže jsem nemusel podstupovat další kontroly. To jsem fakt ocenil, protože jsem byl hodně unavený a musel jsem se hodně snažit vůbec mluvit srozumitelně anglicky. No a kolem půl šesté byla kontrola pasů a palubních vstupenek při vstupu do letadla.

Let trval asi 3 hodiny, většinu toho jsem prospal a po zbytek toho času jsem si pochutnával na
výborné snídani.

V Praze na letišti mě trochu zdrželi u výdeje zavazadel, protože mi v Izraeli (pro mě
z nepochopitelných důvodů) zabalili dárky od Mrtvého moře (mastičky a sůl do koupele) do extra velké krabice, která byla ze třech čtvrtin prázdná. Musel jsem tedy čekat, až to dopraví z letadla, což jim trvalo dlouho.

Po celní kontrole, kde se mě celník ptal, co vezu do Čech, jsem nastoupil do autobusu a jel na
Dejvickou rovnou do školy, 14.9. byl totiž první školní den v novém semestru. Na rozdíl od Izraele byla v Praze zima a pršelo. Autobus byl přeplněný a já jsem viděl, jak se jedna holka snaží cvaknout lístek, ale stála moc daleko. "Can I help you?" zeptal jsem se jí a ona na to: "Yes." Když jsem jí ten lístek vracel, zeptal jsem se: "Na tebe můžu mluvit klidně česky, viď?" "Jo jo," odpověděla s úsměvem. "Je to pro mě nezvyk, byl jsem teď pár dní v Izraeli, kde se většinou mluví anglicky," rozvíjel jsem naši konverzaci, a ona na to, že byla se svým kamarádem, který stál vedle ní, na pár dní v Anglii.

Povídali jsme si až na Dejvickou, kde oni dál pokračovali na metro, autobus a pak na Moravu, a já na děkanát naší fakulty, kam jsem se šel zapsat do navazujícího magisterského studia. A pak už jen zbýval podpis pro prodloužení ubytovací smlouvy na nový akademický rok.

Myslím, že na tolik zážitků budu ještě hodně dlouho vzpomínat. :)

v_tel_avivu

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama