Dobrodružství v Izraeli - 2. část

8. října 2010 v 13:23 | D@ve |  zážitky
Pokračování dobrodružství v Izraeli.

Den sedmý

Dopoledne byl Jirka opět v ulpanu a já jsem si trošku přispal. Zkontroloval jsem pak e-maily a
vydal se za Jirkou. Odpoledne nás čekalo Davidovo město, nejstarší část Jeruzaléma.

Zjistili jsme, že prohlídka je až od 16:00, tak jsme zatím navštívili Davidovo hrobku a místo
Poslední večeře.

Také jsme navštívili Síň holocaustu, kde mě nejvíc zaujalo to, co všechno byli nacisté schopni
vyrobit z židovských knih.

Před 16. hodinou jsme si koupili lístky na anglickou prohlídku Davidova města. Málem jsme šli předčasně s nějakou jinou soukromou skupinou. Naštěstí jsme se včas vrátili. Moc milá průvodkyně se zřetelnou angličtinou nás zavedla do tmavé místnosti, kde jsme shlédli vynikající 3D film o tom, jak to za dob krále Davida vypadalo.

Potom jsme průvodkyni následovali na místo, odkud byl výhled na podstatnou část Jeruzaléma. Ptala se nás, proč zrovna Davidovo město bylo pro Davida tak přitažlivé, že si z něj udělal hlavní město Izraele, a jak se mohl ubránit nepřátelům, když jsou kolem větší kopce. Z Bible víme, že za vlády krále Davida byl Izrael sjednocen. Jeruzalém byl ve středu všech izraelských kmenů. Davidovo město je chráněno horou Sión, která se také brzy stala součástí Jeruzaléma.
Potom jsme pokračovali dolů a procházeli jsme různými částmi města s perfektním výkladem.

Nejvíc jsem byl nadšený, když jsme procházeli Chizkiášovým tunelem, kterým tekla voda
samospádem do bazénu ve Starém městě, ze kterého se pak čerpaly zásoby. Za vlády krále
Chizkiáše se totiž Asyřané pokoušeli dobýt Jeruzalém a tunel pomáhal při obraně města tím, že zajišťoval zdroj vody. Tunel byl dlouhý skoro 1 kilometr a bylo v něm zhruba po kolena vody (v tom horku to bylo hodně osvěžující).

Celkem trvala prohlídka tři hodiny. Klidně bych si to prošel celé znova, bylo to skvělé!

Večer jsme se pak ještě stavěli na trhu Machane Yehuda a nakoupili potřebné ovoce na další den, který bude obzvlášť horký!

Cestou z trhu jsme procházeli jedním parčíkem. Byla už tma a Jirka mě zrovna učil jednu vtipnou francouzskou větu, když mu náhle někdo vytrhl mapu z ruky. Byla to nějaká holka, asi kolem 15 let, a měla z toho strašnou srandu. Byla tam ještě se svými kamarády, asi tři další holky a dva kluci. Nějakým způsobem se Jirkovi podařilo získat mapu zpět a šel dál. Na mě pak děcka začaly něco pokřikovat, čemuž jsem nerozumněl, a pak mi jedna holka, zřejmě ta samá, co Jirkovi vzala mapu, rychle strhla klobouk z hlavy a začala se tlemit. Chtěla s ním utéct, ale chytil jsem ji a vyrval jsem jí klobouk z rukou. Ti kluci na mě začali něco volat, ale netroufli si na mě. Chtěl jsem už jít, ale ta holka mi zastoupila cestu a dívala se mi do očí. Tak jsem na ni vykulil oči a ona pak na mě taky. A pak se mě zeptala:
"Jsem krásná?" Já na to: "Cože?" A ona: "Jsem krásná?" A já: "Tak se podívej do zrcadla." A šel jsem.

Pak mi napadlo, že jestli se ty děcka tak strašně nudí, že nemají nic jinýho na práci, než aby
otravovaly kolemjdoucí, tak mi jich je líto.

Den osmý

Ve středu jsme vstávali brzy, abychom stihli autobus kolem osmé, který by nás odvezl k Masadě. Naplnili jsme 8 flašek vodou, protože oblast u Mrtvého moře je nejnižší místo na Zemi, a tudíž je tam velké horko, nebezpečí uschnutí.

Na autobusovém nádraží nás vždycky zkontrolovali vojáci, nechali jsme batohy projet speciálními stroji na detekci kovů. No a pak jsme už jeli autobusem a po chvíli bylo možné pozorovat Judskou poušť.

Před polednem jsme dorazili na zastávku Masada, v jejíž blízkosti se nachází stejnojmenná pevnost. Zpočátku jsme to nemohli najít, ale pak nám v jednom muzeu poradili. Pod jednou z mnoha palem vedle muzea jsme se namazali, protože se spáleným tělem se špatně spí. A pak jsme se vydali k lanovce.

Bylo kolem poledne a sluníčko to do nás pralo úplně maximálně, takže proto ta lanovka, i když nahoru vedla pěkná cestička. Nahoře u vstupu do Masady jsem se seznámil s ptákem, který si zřejmě zamiloval focení. Vůbec se nebál lidí a pózoval na zábradlí.

V recepci jsme zaplatili za vstupné a za audio průvodce tvořeného bedničkou s tlačítky a sluchátky. Kvůli této fajnové věcičce jsem musel dát svůj pas do zástavy.

Sluchátka se schovala pod můj klobouk a mohli jsme směle vyrazit. Nejdříve jsme si vyslechli úvod (vše samozřejmě v angličtině) a pak už jsme pokračovali k jednotlivým stavbám pevnosti.

Bylo to opravdu skvělé - procházet se po místech, kde
v 70. letech prvního století po Kristu
Izraelci po celé tři roky vzdorovali náporu římských vojsk, která nakonec pevnost dobyla.
Z Masady je krásný výhled na Judskou poušť a Mrtvé moře.

Po prohlídce pevnosti jsme chtěli jet autobusem do Ein Gedi, kde jsou pláže vhodné pro koupání v Mrtvém moři.

U autobusové zastávky stál šerút a jeho řidič se domlouval se dvěma turisty. Protože šerúti
neodjedou, dokud nejsou plní, hned se nás začal ptát, jestli nechceme odvézt do Ein Gedi na pláž. My jsme pěkně poděkovali a řekli, že pojedeme autobusem (je levnější).

Šerúťák byl neodbytný a začal nám dělat cenu. Opravdu jsme nechtěli, a tak stále snižoval a
snižoval, až nám jeden z těch dvou turistů řekl, že to cenově zhruba odpovídá ceně autobusu, a navíc není jisté, jestli ten autobus vůbec pojede. My jsme si ovšem na netu vyhledali spoj, ale jaká je skutečně realita? Dokonce nám tvrdili, že to zastavuje úplně někde jinde, než jsme předpokládali, a že tam těch zastávek nebylo málo! Takže nakonec jsme se svezli šerútem do Ein Gedi za 25šekelů na osobu. Během jízdy jsme se dozvěděli, že jeden z těch dvou turistů je z Německa a druhz Rakouska.

Vystoupili jsme z šerúta a vydali se do budovy, jež se honosila nápisem Ein Gedi Spa. Je to hotel s lázněmi, a kousek od nich je Mrtvé moře nacházející se asi kilometr od této budovy. Díky vysoké koncentraci solí je Mrtvé moře vyhledáváno hlavně kvůli svým léčivým účinkům.

V budově se nachází obchod s různými mastičkami, solemi do koupele atd. Docela vhodné místo pro nakoupení dárků.

Pak jsme se ještě zeptali na odjezd posledního autobusu do Jeruzaléma a směle vyrazili na pláž. Vedla k ní asfaltka, na které jsme asi 100 metrů před námi spatřili člověka, který šel také k pláži, ale narozdíl od nás byl obalený černým bahnem. Kousek od pláže jsme potkali ceduli, která nám sdělovala, že se zde nachází nejníže položená meteorologická stanice na světě.

Myslel jsem si, že na pláži u Mrtvého moře bývá víc lidí, než jsme skutečně spatřili. Po několika soustech pity (jednoho z druhů izraelského chleba) jsme přesunuli plastovou židli blíž k pláži, abychom měli kontrolu nad svými věcmi, a pak hurá do vody (Jirka by řekl "do nasyceného roztoku NaCl").

Pobřeží i dno moře tvořila sůl. Díky vysokému procentu solí ve vodě jsem byl svědkem skoro
zázraku! Mohl jsem ležet na hladině! "Je to paráda - lehnout si na vodu a mít pohodu!" Dokonce jsem si mohl i sednout a stále jsem ploval na hladině. Vzpomněl jsem si na svoji státnici, kde jsem z fyziky dostal otázku z hydrostatiky a musel jsem vysvětlit Archimédův zákon. Tady jsem viděl praktickou ukázku - těleso plove, pokud je hustota kapaliny stejná jako hustota tělesa.

V ležaté poloze na vodě jsem si všiml, jak po té asfaltce čas od času jezdí "vlak" a převáží rekreanty
mezi mořem a hotelem. Zajímalo mě, jak moc je voda v Mrtvém moři slaná, a tak jsem položil ukazováček na svůj ret. Opravdu minimum kapaliny na mých rtech chutnalo jako maximálně přesolená polívka. "Tahle sůl by mě určitě sežrala zevnitř, kdybych se jí napil", běhalo mi hlavou.
Dával jsem si tedy pozor, aby se mi voda nedostala do očí nebo do pusy (Jirka mě předem upozornil).

Kolem moře (nebo spíše jezera) byly samé skály, hory a poušť. A někde v těch skalách se král
David ukrýval v jeskyni před Saulem...

Po nějaké době použil plavčík amplión a ohlašoval, že za dvacet minut jede poslední vlak. "Tak to se nás netýká, napadlo mě, nepřijeli jsme tím "vlakem" a ani nejsme ubytovaní v hotelu," napadlo mě. Lidi tedy vylézali z vody a my s Jirkou jsme tam ještě chvilku byli. Nezávisle tady na tom hlášení jsem po chvilce taky vylezl a dal jsem si sprchu, abych ze sebe smyl všechnu tu sůl. Dostal jsem hlad. Seděli jsme tedy s Jirkou na pláži, povídali si, jedli a pozorovali moře. Když tu najednou na nás začal volat plavčík, že tu končí a že tedy do vody už nemůžeme, dokonce ať opustíme pláž. Bylo kolem 17:00. Většina lidí z pláže už byla ve "vlaku", který byl podobný tomu, co jezdí po pražské zoo.

Jirka se šel tedy osprchovat. Jeden pán skládal židličky na sebe pod plachtu a řekl mi, ať ty naše židle dáme taky tam.

"Proč na nás čekají?" pomyslel jsem si, "snad si nemyslí, že patříme k nim?" vrtalo mi hlavou. Zatímco jsme se převlékali, vlak s lidmi pořád čekal. Na pláži jsme zbyli už pouze my. Když už jsme byli na cestě k asfaltce, šel nám naproti jakýsi kluk (kolem 25 asi) a nevypadal zrovna moc nadšeně. Neplánovali jsme s Jirkou jet tím vlakem, a tak jsem tomu klukovi řekl: "You can go." On se na mě tak podíval a řekl (anglicky): "No tak vy jste hustý. My tady na vás čekáme a ty mi říkáš "You can go?!". Mlčky se otočil a šel zpátky do vlaku. Když jsme se už blížili k začátku asfaltky, na které stál ten vlak, lidi nám začali tleskat.

Přišli jsme k vlaku a někdo nás pobídl, abychom se posadili. Vyloudil jsem ze sebe "We are sorry" a vlak se rozjel.

"No tak aspoň ten kilák nemusíme jít pěšky," napadlo mě, "a snad se v pohodě dostaneme ven, když nejsme ubytovaní v tom hotelu," zvažoval jsem naši situaci.

Z vlaku všichni cestující pokračovali do útrob hotelu, my mezi nimi. Postupně se začali oddělovat do svých pokojů, ale přesto jsme v pohodě prošli kolem recepce a venku před hotelem jsme si sedli na lavičku. Neměli jsme v plánu takhle brzy skončit s koupáním, takže jsme museli čekat asi dvě hodiny na autobus.

Chtěl jsem koupit nějaké nanuky, ale v obchodě měli jen do 17:00.

Zhruba po půl hodině nás oslovil chlápek kolem 40 let a zeptal se, co tu děláme. Tak jsem mu řekl, že tu sedíme na lavičce a čekáme na autobus. On se nám snažil sdělit, že autobus jede z jiné zastávky než obvykle, ale my jsme toho chlápka špatně pochopili, a tak jsme si sedli k té nejbližší zastávce.




Když asi po čtvrt hodině projížděl před námi v mini traktůrku ten chlápek, zeptal se nás, kam
chceme jet. A když slyšel, že do Jeruzaléma, řekl nám, že tady bychom čekali až do rána, že poslední autobusy do Jeruzaléma nestaví tady u hotelu, ale na zastávce u hlavní silnice, která byla od nás asi 200 metrů.

No tak jsme se přesunuli na zastávku u hlavní silnice. To se už rychle setmělo (to asi víte, že čím blíž jste k rovníku, tím menší jsou rozdíly mezi délkou dne v létě a v zimě). Ten autobus měl jet v 19:10. Když bylo asi 19:05, byl jsem svědkem toho, jak přes silnici asi 20 metrů od nás přešlo zvíře. Mělo velké zatočené rohy a velikost zhruba stejnou jako kozel. Zkoušel jsem googlit a myslím si, že to bylo mládě banthy.

Banthy jsou velcí, čtyřnozí pouštní živočichové schopní vydržet dlouhou dobu bez vody. Mají
dlouhou srst, masivní a dlouhé zakroucené rohy. (Internet)

Autobus měl 9 minut zpoždění. Krátce před jeho příjezdem jsme už začali uvažovat, že bychom jeli stopem, kdyby autobus nepřijel. Naštěstí ale na tuto variantu nedošlo.

Asi po třech hodinách jsme dorazili do Jeruzaléma a po chvíli jsme dalším autobusem přijeli do Kiryat Yovel.

Den devátý

Ve čtvrtek dopoledne šel Jirka do ulpanu studovat hebrejštinu. Já jsem se vydal na trh Machane Yehuda s cílem koupit si suvenýr, kipu s Davidovou hvězdou. Podařilo se mi ji sehnat za 5 šekelů.

V poledne jsme se s Jirkou vydali do Starého města ochutnat šwarmu. Od Aleny jsme dostali tip na restauraci "4 bratři", kterou provozují křesťané. Kousek od Jaffské brány stojí Křesťanské centrum, a tak jsme tam přišli položit otázku. Vstoupili jsme do jedné restaurace a zeptali se jednoho pána za barem, jestli neví o restauraci "4 bratři", že tam prý dělají nejlevnější šwarmu. On nám řekl, že ta restaurace má teď zavřeno, jeho kamarád tam prý dělá. Se zájmem se tedy zeptal, odkud víme o této restauraci.

Dozvěděl se tedy, že jsme křesťané, což mu udělalo radost, a doporučil nám jednu restauraci, která je v blízkosti Jaffské brány. Do rozhovoru se zapojil další pán (asi 30 let) a zeptal se, odkud jsme. Pak nám začal vyprávět, že má v České republice známé, že tu nějakou dobu byl, a sám se pak nabídl, že nás vyprovodí na ulici a ukáže nám směr k té restauraci se šwarmou. A že jim nemáme dát víc než 15 šekelů.

Rozloučili jsme se a vydali se k té restauraci. Byla to přesně ta, na jejíž toaletě jsem se druhý den převlékal, abych byl vpuštěn ke Zdi nářků, a kde se k nám obsluha zachovala "nadprůměrně mile". S celkem slušným znechucením jsme vešli do toho podniku. Vevnitř byly již obsazené stoly, tak jsme pokračovali dále na terasu, kde jsme potkali zrovna toho člověka, co mě tehdy "slušně" zkasíroval za použití WC. Zeptali jsme se ho, kolik tu stojí šwarma, a on nám řekl, že 22 šekelů.

Takže jsme pěkně poděkovali a šli se podívat jinam. V jiných restauracích byla šwarma ještě dražší, a tak jsme se vrátili do té restaurace. Sedli jsme si kousek od hlavního vchodu do restaurace. Po chvilce přišel číšník, kterého jsme tam ještě neviděli, a objednali jsme si dvě šwarmy. Chuťově to je hodně podobné Gyrosu. Udělal jsem si závěr, že falafel je lepší než šwarma.

A když přišlo na placení, číšník řekl, že je to 25 šekelů za kus. Tak to jsme si nenechali líbit. Řekl
jsem mu, že jeho kolega nám sdělil, že tu šwarma stojí 22 šekelů. On stále trval na těch dvaceti pěti.
S výrazem velmi nespokojeného zákazníka jsem tedy vyndaval peněženku a když jsem mu podával bankovku s 50 šekely, číšník mi řekl, abych to zaplatil šéfkuchaři, a ukázal mi, kam mám jít. No tak jsem se zvedl a šel za šéfkuchařem. Byl to pán kolem 40 let s typicky řeznickou postavou a výrazem. Zeptal jsem se ho, kolik tu stojí šwarma. On odpověděl, že 25 šekelů. Já mu řekl, že jeho kolega na terase nám povídal, že stojí 22 šekelů. "OK, takže 22 šekelů, což je 44 celkem," řekl šéfkuchař a po získání 50 šekelů mi vrátil 6 a poděkoval." To jsem fakt nečekal.

Vrátil jsem se k Jirkovi, číšník šel za mnou, aby odnesl špinavé nádobí. A pak si sám řekl o dýško, jako jestli mu nechceme dát ještě nějaké šekely. No asi tušíte, co jsme mu na to řekli.

Po obědě na nás čekala Davidova citadela stojící blízko Jaffské brány. V jejích nádherných
prostorách se nachází Muzeum historie Izraele. Opravdu pěkně zpracované, rozdělené do několika období s názornými obrázky a sochami, viděli jsme i animovaný film, který nás provedl průřezem historie Izraele. Na tomto místě také Ježíš zřejmě mluvil s Pilátem a lid pak volal po jeho ukřižování.

Na úpatí Olivové hory se nachází Getsemane, zahrada, kde se Ježíš modlil a kde ho římští vojáci zatkli. V současné době na tomto místě stojí katolický kostel a spousty turistů.

Od Getsemane jsme vylezli na Olivovou horu a chtěli vidět Páter Noster, což je místo, kde je
Modlitba Páně napsaná v mnoha jazycích, i v češtině. Bylo už po 17:00, takže zavřeno. Z Olivové hory jsme tedy sešli zpět do Jóšafatova údolí s mnoha hroby a dále pokračovali přes horu Sión na trh Machane Yehuda. Tam jsme nakoupili ovoce na celý víkend a vydali se na autobusovou zastávku.

Čekali jsme na autobus číslo 18 skoro hodinu, ale žádný nepřijel. Tak jsme přešli na jinou zastávku, kam jezdí autobus číslo 19, který by nás taky dovezl do Kiryat Yovel. Asi po půl hodině šli kolem lavičky, kde jsme seděli, dva lidé, a jedním z nich byla žena. Přesně jsem jí nerozumněl, na co se ptala, ale ukazovala na můj klobouk, tak jsem si domyslel, že se asi ptá, kde jsem ho koupil. "Myslíte tenhle?" zeptal jsem se s prstem mířícím na můj bílý klobouk a ona na to: "Yes." A už jsem jí chtěl popsat cestu k tomu obchodu, ale Jirka najednou řekl, že jsme líní dát si je do batohu. Žena spokojená s odpovědí odešla a já jsem se pak od Jirky dozvěděl, že se ptala na to, proč máme na hlavě klobouky, když už je večer...

Nakonec autobus přijel a dovezl nás do Kiryat Yovel.

Den desátý

V pátek jsme vstali kolem deváté a zbytek dopoledne plánovali cestu do Galileje. V pokoji tedy ležely mapy a vymýšleli jsme různé varianty výletů tak, aby to bylo v souladu s autobusovými spoji.

Odpoledne jsme se vydali na hlavní autobusové nádraží, odkud nás autobus dovezl do Tiberiady. Vystoupili jsme z autobusu a hned na nás začal volat nějaký taxikář: "Taxi, taxi, taxi, taxi." My jsme se ho zeptali, jestli neví, kde se tu dají půjčit kola. Měli jsme v plánu si je půjčit, pokud to půjde, a dělat výlety v okolí Galilejského jezera. Taxikář nám řekl, že tuto službu poskytuje Hotel Aviv. S touto informací jsme se vydali do hlubin Tiberiady. Bylo asi kolem šesté hodiny večer, navíc pátek, takže den odpočinku, zvaný Šabbat, měl za chvíli začít. To se projevilo tím, že ulice turisticky atraktivní Tiberiady byly bez lidí a s minimem jezdících aut. Když jsme spatřili jednoho staršího pána, došli jsme k němu a zeptali se ho, jestli neví, kde se tady dají pronajmout kola. Řekl nám, že se máme zeptat v Hotelu Aviv. Tím jsme měli potvrzené, že nám taxikář nelhal, a dále jsme tedy hledali Hotel Aviv.

Došli jsme na pláž u Galilejského jezera, u které byla nějaká nóbl restaurace. Řekli jsme si s Jirkou, že tady by mohli vědět, kde ten hotel je. Velmi ochotný číšník nám popsal cestu, ukázal směr. Přesto jsme ale hotel hned nenašli, takže jsme se dále ptali lidí, kterých teda na ulicích moc nebylo. Když jsme se ptali dvou teenagerů, jeden z nich odpověděl: "English minus, English minus" a palcem u ruky ukazoval k zemi.

Po chvilce bloudění jsme se zeptali stejnou otázkou v jedné trafice, kde nám pán s úsměvem řekl, že když půjdeme 50 metrů pořád dál, tak to najdeme. A skutečně - Hotel Aviv se nacházel skoro na konci města a uvítal nás cedulí nabízející pronájem jízdních kol.

U vchodu do půjčovny seděl starší pán a kouřil. Jakmile se dozvěděl, že bychom si rádi pronajmuli kola, šel dovnitř a ochotně nám zařídil rezervaci kol na příští den. Dokonce nám je ukázal.

Po zaplacení jsme se vydali hledat nějaké místo na přespání. V Izraeli se poměrně rychle stmívá. Procházeli jsme prázdnými ulicemi osvětlenými lampami. Během cesty mě nejvíc zaujal tobogán, který byl součástí jednoho z mnoha kempů u Galilejského jezera. Cestou jsme potkali i několik toulavých psů. Naštěstí si nás nevšímali. My jsme si ovšem všimli kopců napravo se stromy. Usoudili jsme, že tam nás v noci žádný člověk rušit nebude.

U hotelu Sun bylo možné odbočit k těmto kopcům. Už byla tma jak v pytli, ale přesto jsem si všiml, že u cesty ležela kůže nějakého velkého zvířete. V tu chvíli mi napadlo, že vlastně ani nevím, jaká zvířata v těchto končinách žijí. S Jirkou jsme se shodli na tom, že jsme pod Boží ochranou.

Po chvilce jsme našli trochu rovnější místečko, kde se daly rozložit dvě karimatky a umístit batohy. Už dlouho jsem nespal pod širým nebem, a obzvlášť v Izraeli ne. Po večeři, pokecu a modlitbě jsme za vytrvalého houkání nějakého nočního živočicha usnuli.

Den jedenáctý

Ráno nás probudily sluneční paprsky. Po krátké době se už ve spacáku nedalo vydržet, jaké se to dělalo horko. Koho by nepotěšil rozespalý pohled na ranní Galilejské jezero? To je to jezero, kde Ježíš chodil po vodě, jezero, v jehož blízkosti nasytil zástupy s pěti chleby a dvěma rybami, jezero, v jehož blízkosti se nachází Ježíšovo město, Kafarnaum.

Po snídani jsme se vydali na cestu k Hotelu Aviv. Kousek od našeho místa přespání jsme potkali stádo koní snídajících trávu.

Jako zástava za kola posloužil můj pas (cestovní) a my jsme dostali 15 minut na to si kola
vyzkoušet a zjistit případné závady. Fyzická kondice kol byla v pořádku. Později jsem si však
uvědomil: "Kam se na ně hrabe ta moje." Jeli jsme totiž do Kafarnaum přes několik kopců a
rovinek, po asfaltové silnici a v šíleném vedru (hádám, že minimálně 40°C bylo) a ještě kolem poledne.

Ale protože jsme akční a asfaltka je nuda, stále jsme hledali způsob, jak se do Kafarnaum dostat podél břehu jezera. Několikrát jsme tedy odbočili, ale vždycky jsme se museli vrátit. Jednou jsme dokonce museli kola přenášet kvůli neproježděnému terénu. Po celou cestu nás ale neopouštěla dobrá nálada, i když to v tom horku byl docela záhul.

Chtěli jsme se také zastavit v Tabze, kde Ježíš údajně nasytil již zmiňované zástupy chleby a
rybami, ale to místo jsme nenašli. Pokračovali jsme tedy dál a po chvilce nás přivítalo město
Kafarnaum.

Nejprve jsme prokličkovali mezi spoustou autobusů chrlících turisty, a potom jsme spatřili bránu do města. Chtěli po nás celkem asi 6 šekelů za vstup. Kola jsme si zamkli u zábradlí a s helmami na hlavách jsme se vydali na prohlídku města.

Jako první jsme si všimli davu lidí stojících a fotících se u nějaké sochy. Vzápětí jsem se dozvěděl, že to byla socha apoštola Petra.

Pokračovali jsme dál na takové klidné místo, kde moc lidí nebylo, s pěkným výhledem na jezero a dalo se tam být i ve stínu. Tam jsme poobědvali a já pak na nějakou dobu usnul.

Když už jsem ty mravence začal cejtit (nebylo jich ale moc), zvedli jsme se a šli jsme se podívat na dům apoštola Petra, resp. do kostela, který katolíci nad Petrovým domem postavili. Myslím si, že kdyby se dalo přesně určit místo, kde Pán Ježíš chodil po vodě, určitě by tam teď stál kostel (nebo spíš bostel)...

Potom jsme vstoupili do synagógy, ve které Ježíš často kázal. Měl jsem radost při představě, že v těch místech, kudy jsem se procházel, chodíval i Ježíš.

Pomalu jsme se vraceli k bráně a cestou jsme se zastavili u pohlednic. Po chvilce na nás začala mluvit nějaká paní kolem 30,
s nadšením se nás ptala, jestli se může s námi vyfotit. Asi se jí líbily naše helmy. Postavila se mezi nás a její společník tejknul foto. My jsme je taky poprosili, aby nás vyfotili naším foťákem. Její společník se nás pak ptal, jestli jako jezdíme všude na kolech, a říkal, že jsme teda fakt dobrý, i když jsme mu odpověděli, že jedeme jenom z Tiberiady do Kafarnaum.

Potom jsme na WC doplnili zásoby vody z automatu, ze kterého tryskala vychlazená voda. Velmi osvěžující. To nám trvalo asi 20 minut. Když jsme si pak odemykali kola, šli kolem nějací čeští turisté a když nás spatřili, řekli něco jako "Ty jo, taky bych tu brala kolo."

Měli jsme v plánu najít vhodné místo ke koupání v Galilejském jezeru, a pokud možno bez placení. Jirku napadlo zeptat se právě těch českých turistů. Byly to ženy, jedna z nich v našem věku, a obě prý z Moravy. Tu starší napadlo, že by se mohla zeptat jejich řidiče, přijely totiž zájezdovým autobusem. Řidič nám řekl česky, že bezplatně to jde jenom u jedné restaurace a popsal nám cestu k ní.

Během cesty k této restauraci mi Jirka řekl, že od té doby, co je v Izraeli (toho dne to bylo asi 8 měsíců), nikomu neřekl česky "Dobrý den", až teď.

Po chvilce jsme přijeli k té restauraci, u které se dalo bezplatně koupat v Galilejském jezeru. "Kam s těma kolama?" zeptala se nás podobnými slovy jedna paní sedící na židličce. "No, chtěli bysme si je zamknout a pak se jít koupat," vyloudili jsme ze sebe něco na ten způsob. "A jak dlouho se chcete koupat?" ptala se, no a my jí řekli, že asi dvě hodiny. Ona pak začala povídat něco o deseti minutách koupání a znovu se nás ptala, jak dlouho se chceme koupat. Když jsme jí to zopakovali, pokynula nám, abychom šli. Kola jsme přivázali k zábradlí u zadní strany budovy s pánskými záchody.

Protože jsme byli dva a ostatní lidi jsme neznali, museli jsme se koupat po jednom, aby druhý hlídal věci. Knížka je fakt dobrá věc. A na koupání v Galilejském jezeru mám hezké vzpomínky. Když pominu nebezpečné dno, kam lidi hází různé předměty (možná proto je tam koupání zadarmo a na vlastní nebezpečí), tak to bylo super - voda teplá jako kafíčko a sladká (stačilo být ve dvou mořích a už mě sladká voda překvapila!) Po výtečném koupání bez nehod jsme se vydali zpět do Tiberiady.
Bylo kolem páté odpoledne.

Už při cestě do Kafarnaum mi připadalo divné, proč na nás auta tak často troubí. Povolenou
rychlost jsme určitě nepřekračovali a helmy jsme měli na hlavách. A i při cestě zpět do Tiberiady auta často troubila, občas nám i někdo zamával, bafnul nebo z okýnka vykoukla nějaká usměvavá hlava... V Izraeli prostě nejsou na cyklisty zvyklí. Přesto ale jsme asi dva kilometry před Tiberiadou předjížděli skupinku malých dětí na kolech, které se s námi nebály prohodit pár slov. Moc ale anglicky neuměly.

Do Tiberiady jsme přijeli kolem půl sedmé, kola jsme měli vrátit do šesti. Naštěstí u té půjčovny ještě byla obsluha, takže jsem v pohodě získal zpět svůj pas. Pak jsme si každý koupil vychlazené pití a došourali se k nejbližší lavičce. Byl jsem docela dost vyčerpaný. Ulice Tiberiady ovšem nikoliv. V sobotu večer Šabbat končí, takže se to všude hemžilo lidmi a auty.

Krátce před setměním jsme se vydali zase k hotelu Sun najít si místečko k přespání. Tentokrát jsme šli o něco výše, ale o to hezčí místo jsme našli. Jednak rovnější, jednak s hezčím výhledem na jezero.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama