Dobrodružství v Izraeli - 1. část

8. října 2010 v 13:18 | D@ve |  zážitky
2.9.-14.9.2009

Koupání ve vlastním potu, v polívčičce, kafíčku a v nasyceném roztoku NaCl. Noční přepadení, spaní pod širým nebem a další nevšední zážitky v Zemi zaslíbené!

Den první

Na počátku přijel David na letiště Ruzyně. Letiště bylo plné lidí a psalo se datum 2. 9. 2009. I řekl si David: "Tady někde musí být informační tabule." A po vstupu do odletové haly se před ním skutečně objevila - dokonce i s hledaným letem do Tel Avivu!

***

Asi tak to zhruba začalo. Den po své státnici jsem se vydal do Izraele za svým kamarádem z kolejí Jirkou, který studuje v Jeruzalémě. Společně jsme spáchali několik výletů na některá z mnoha zajímavých míst. Cílem těchto řádků je popsat zážitky z této akce.

Poté, co jsem nalezl svůj let na informační tabuli, jsem absolvoval tzv. check-in, což je odbavení. Poprvé jsem letěl letadlem úplně sám, a navíc do Izraele, takže jsem byl hodně zvědavý, jak to bude probíhat. Oslovila mě celkem pěkná letuška od společnosti EL AL a začala se mě vyptávat na různé věci. Tím si zřejmě testovala, jestli nejsem nějaký terorista nebo jestli nemám nekalé úmysly. Dokonce se ptala tak podrobně, že jsem jí musel vysvětlit princip dopředného a zpětného řetězení, na což jsem byl tázán při státnici z Umělé inteligence. Potom si mě odvedl jeden anglicky mluvící letušák a prohrabal mi úplně všechny věci v zavazadlech. Dokonce jsem si musel sundat i boty (nikdo nepadl k zemi) a vyndat vše z kapes a z peněženky. Chtěl vidět i mobil, který mi málem zničil, protože tam špatně nasadil zadní kryt. Naštěstí se mým věcem ani mně nic nestalo a mohl jsem pokračovat dál k bráně, ze které se pak nastupuje do letadla.

U brány se znovu kontrolovaly pasy, které bývají za pasem, a tak se tam tvořila fronta, ve které jsem stál. Náhle mi někdo letmo poklepal na rameno. Byl to onen anglicky mluvící letušák a pokynul mi, ať jdu s ním. Zavedl mě do podobné místnosti jako při odbavení a znovu mě zkontroloval, jestli něco nemám pod oděvem nebo pod kůží. Je zajímavé, že ze všech těch lidí ve frontě si vybral zrovna mě... U brány mi vrátili moje příruční zavazadlo. Podíval jsem se, jestli tam jsou všechny věci. Jirkovi jsem vezl foťák, který jsem tam ovšem nenašel. Zeptal jsem se tedy jednoho letušáka u brány, kde se stala chyba. On zavolal na check-in a pak mi oznámil, že foťák dali do většího zavazadla.

Za krátký čas zas kontrolovali pas a palubní lístek a už jsem si to kráčel do letadla. Místečko pěkně u okýnka s pěkným výhledem na krajinu a na kus křídla letadla. Během letu jsem poslouchal docela hezké hebrejské písničky, které byly na jednom z mnoha audiokanálů v letadle. Také jsem se díval z okna, obloha byla téměř bez mráčků, takže bylo skvělé sledovat rozmanitý zemský povrch z velké výšky. A největší radost mi udělal oběd. Později jsem zjistil, že izraelská kuchyně je založena na ovoci, zelenině a rybách. Takže už v letadle jsem si oblíbil izraelské jídlo.

Asi po čtyřech hodinách letu celým letadlem zaznělo: "Ladies and gentlemen, welcome to Israel..." Vystoupil jsem z letadla a šel jsem podle šipek pro své zavazadlo. Než jsem si ho mohl vyzvednout, musel jsem projít celní kontrolou, kde byl obzvlášť pomalý personál (a dlooouhé fronty). Opět se mě vyptávali, tentokrát anglicky, kam a proč jedu, co tam budu dělat atd. Nakonec jsem svoje zavazadlo našel, foťák v něm, a namířil jsem si to k východu.

S Jirkou jsem byl domluvený, že se setkáme před halou. Kdyby tam náhodou nebyl, mám počkat 15 minut a pak mu zavolat. Zhruba po 15 minutách jsem mu zavolal a pak jsme se našli. Docela komplikovaně se dostal na letiště, a tak jsme se ptali, odkud jezdí autobusy do Jeruzaléma. Jeden voják nám doporučil, abychom jeli vlakem.

Vlaková zastávka byla hned vedle haly. U přepážky stála fronta lidí. Jirka požádal o lístky do
Jeruzaléma a chtěl zjistit, v kolik to jede. Paní za přepážkou mu nebyla schopná poradit. Odešli jsme z fronty a
zeptali jsme se jednoho pána stojícího opodál, kde se dají koupit lístky na vlak.

Zavedl nás k automatům, kde jsme je pak koupili, a řekl nám, že vlak jede za dvě minuty a že
budeme muset hned příští stanici přestoupit. Pak nám ukázal schody vedoucí k nástupištím.
Rychlostí blesku jsme je seběhli a ocitli se na nástupišti. Vlak právě přijížděl do stanice. Nastoupili jsme. Po přestupu trvala cesta do Jeruzaléma přes dvě hodiny, takže bylo dost času na pokec. Při pohledu z okna mě fascinovaly palmy a velký počet kopců. "Wow, tak já jsem skutečně v Izraeli," napadlo mě.

Z vlakového nádraží v Jeruzalémě trvala cesta k Jirkovi asi půl hodiny pěšky.
Jirka bydlí ve čtvrti Kiryat Yovel na jihu Jeruzaléma. Ve zbytku dne jsme domlouvali plány na další dny.

Den druhý

Ráno jsme vstávali v půl sedmé, protože od pondělí do čtvrtka se Jirka chodí učit hebrejsky do ulpanu. Jirka nerad jezdí jeruzalémskými autobusy, a tak jsme šli pěšky. Mohl jsem tak poznat cestu, kterou Jirka v podstatě denně chodí. Byla to taková příjemná procházka po kopcích při poslechu koncertu klaksonů aut patřících netrpělivým řidičům. Před ulpanem jsme si domluvili sraz ve 12:00. Měl jsem tedy asi 3 hodiny na prohlídku centra Jeruzaléma.

Jirka mi doporučil mrknout se na ulici Ben Yehuda a vyhlášený trh Machane Yehuda. Prošel jsem si Ben Yehudu a asi nejvíc mě zaujali umělci, kteří zpívali na ulici, podobně jako na Karlově mostě v Praze. Cestou k ulpanu jsme šli přes Park nezávislosti, kde se mi moc líbilo, a protože jsem se nechtěl v ulicích Jeruzaléma ztratit, rozhodl jsem se, že půjdu tam.
Sedl jsem si na lavičku a pozoroval dění. Nebylo tam moc lidí, ale občas tam prošel nějaký ultraortodoxní Žid s typickým černým oblekem. Kromě turistů
tam také procházeli Židé, kteří měli na hlavě kippu. Chvilku jsem si četl a pak už se blížila dvanáctá hodina.

"Jaké je typické izraelské jídlo?" zeptal jsem se Jirky, jakmile vyšel z ulpanu, "mohli bysme si ho dát k obědu." Dozvěděl jsem se, že je to falafel, a v průvodci jsme našli, že kousek od Ben Yehudy prý dělají nejlepší falafel ve městě. Koupili jsme tedy dva velké falafely a šli jsme je sníst do Parku nezávislosti pod strom.

Po vydatném obědě jsme si to namířili do Starého města. Jako první jsme chtěli navštívit Zeď
nářků.
Tam se ovšem nedoporučuje chodit s krátkými kalhotami, a tak jsem se šel převlíct do jedné restaurace. Při opouštění restaurace najednou slyším, jak na mě volá opálený člověk. Prý že jsem byl na záchodě a že mu jako mám dát 3 šekely. No vypadal docela naštvaně, tak jsem se s ním nechtěl hádat. V peněžence jsem našel nejmenší peníz 5 šekelů. Když jsem mu je podával, najednou začal volat, že pět šekeků je ok a že na záchod může jít i Jirka (který na mě čekal před restaurací). Tak s tím jsme teda nesouhlasili a on tedy odešel s těmi 5 šekely a 2 nám vrátil. Moc příjemně se u toho netvářil. S Jirkou jsme učinili závěr, že teda do téhle restaurace už nikdy nepáchnem.

Potom jsme se vydali ke Zdi nářků. U vstupu bylo pár lidí, ale ne zas tak moc, jako bývá na začátku zimního semestru v Technické menze na Dejvické. Naše věci i my jsme prošli
bezpečnostní prohlídkou a už jsme si to kráčeli ke Zdi nářků. Sluníčko se s náma opravdu nemazlilo. U Zdi nářků postávali hlavně ultraortodoxní Židé a modlili se u ní. Nalevo od té zdi byl vchod do místnosti, kde měli tito lidé modlitební setkání. Většina z nich držela před sebou knihu a v sedě se kývali jako rákos ve větru.

Kousek od zdi bylo možné doplnit si flašky se studenou vodou, která byla dost osvěžující. Vydali jsme se na jedno z míst, o kterém se věří, že by mohlo odpovídat Golgotě. Nachází se tam i Ježíšův hrob (Holy Sepulchure) a příslušníci tradičních církví tam postavili kostel. Uvnitř byl také kámen, který někteří lidé líbali. To se mi moc nelíbilo, a tak jsme
šli dál do kostela. Modlili jsme se s Jirkou za to, aby lidé žili s Bohem a četli Jeho slovo. Potom nebudou mít důvod líbat šutr.

Pak jsme se chtěli podívat do ulice Via Dolorosa, kterou katolická tradice ztotožňuje s křížovou cestou, po které šel Ježíš na svoje popraviště.
Vydali jsme se tedy na cestu přes arabské ulice. Na Arabech je krásně vidět, jak je duch Islámu nečistý. Arabské oblasti jsou v podstatě smetiště a samotní Arabové si nejspíš myslí, že turisti jsou bohatí, a tak se z nich za každou cenu snaží vymámit peníze. Jirka mi popisoval, jak mu jednou malí arabští kluci mlátili klackama do kola a křičeli "Give me dolars, give me dolars!" Několikrát se nám stalo, že se nějací arabští kluci sami nabízeli, že nám poradí. Jednou jsme skutečně nevěděli, tak jsme si nechali poradit. Nabídli nám, že nás tam dovedou. Ne že bysme byli proti, ale okamžitě jsme zdůraznili, že jim za to nic nedáme. Tím o nás ztratili zájem. Později jsme stejně zjistili, že nás poslali blbě. Vrátili jsme se tedy zpět a když jsme procházeli kolem těch samých kluků, divně po nás koukali.

Prohlédli jsme si dvě zastavení na cestě Via Dolorosa a pokračovali jsme k Zahradě Božího hrobu, která leží mimo hradby Starého města. Někteří lidé věří, že Ježíš byl pohřben tam, ale je pravděpodobnější, že to bylo v Holy Sepulchure. Zahrada Božího hrobu je ale hezčí místo. Přišli jsme tam asi 15 minut před zavírací dobou, ale i tak to byla pěkná procházka.

Ze Zahrady jsme pak chvátali na skupinku mesiánských Židů (věří, že Ježíš je Spasitel). Přišli jsme asi o půl hodiny později, ale stihli jsme hlavní program (chvály a slovo z Bible). Probírala se pasáž z proroka Izaiáše.

Po skupince jsme se ještě stavěli na trhu Machane Yehuda, kde se obzvlášť večer vyplatí nakupovat, hlavně ovoce. Různí obchodníci tam z plných plic vyvolávali ceny svých zboží, ulice byly přeplněné lidmi, každý chtěl nakoupit co nejvýhodněji. Koupili jsme nějaká jablka (ty má Jirka nejradši), nektarinky, hroznové víno, pečivo...

S plnými batohy jsme se pak vydali pěšky do Kiryat Yovel. Dost mě teda bolely nohy, nachodili jsme v ten den asi 20 km... Já jsem zjistil, že jsem docela ztratil fyzičku, když jsem v poslední době měl málo pohybu kvůli škole (zkoušky, psaní bakalářky a učení na státnici).

Přesto jsem ale neměl zkaženou náladu a těšil jsem se na následující dny.


Den třetí

V pátek dopoledne jsme šli do Yad vaŠem, což je muzeum holocaustu. Myslím si, že by to měl vidět každý, aby si uvědomil, jaká zvěrstva byly nacisti schopni dělat, a také odpovědnost křesťanů za násilí na Židech.

Odpoledne jsme šli na Olivovou horu. Byli jsme domluvení s Alenou, která pracuje v tamním Domě modliteb, že se tam setkáme. Ukázala mi dům a pak jsme se šli podívat na Lazarův hrob a na dům Marie a Marty.

Tady jsme se opět setkali s mentalitou Arabů. Přímo před domem Marie a Marty (co se zde událo, je napsáno např. v Lk. 10, 38-42) stáli dva Arabové. Zeptali jsme se jich, jestli neví, kde je dům Marie a Marty (zpočátku jsme to nemohli najít, protože se tam něco nově stavělo, což zcela změnilo podobu toho místa). Ti dva arabští mladíci nám řekli, že je někde mezi rozestavěnými zdmi, a že pokud tam chceme jít, musíme jít tudy po žebříku. Byla tam asi metrová mezera mezi dvěma domy a vysoká zídka, o kterou byl ten žebřík opřený. Jeden z těch mladíků pokynul jedné slečně stojící opodál, aby sehnala klíče. "Ten minutes, please", ujišťoval nás. Alena se ho začala ptát, proč staví dům před tak důležitým místem. Mladík řekl, že ten dům je kostel a že oni jsou křesťané. "Opravdu?", tázala se Alena, "a kdo je podle tebe Ježíš?" ptala se dál. Mladík odpověděl, že prorok, ale nesouhlasil s Alenou, když tvrdila, že je Bůh. "Ty nejseš křesťan, ale muslim," řekla mu Alena do očí.

Asi po dvaceti minutách byly přineseny klíče a mladík slezl po schodech dolu, aby otevřel dveře od domu Marie a Marty. Alena nám řekla, abychom mu za jeho ochotu dali 10 šekelů, jak se s ním domluvila. Následovali jsme tedy našeho arabského průvodce do útrob domu. Jeho mobil nevydával dostatečné světlo, a tak jsem mu nabídl ten svůj. S radostí ho vzal a začal osvěcovat dům s různým harampádím. Uprostřed domu byla studna. Arab začal pobíhat kolem studny, svítil všude kolem i do ní a s velkou horlivostí nám ukazoval, že Ježíš byl tady a tady a že tuhle seděl a tamhle že byla Marie a taky Marta... Docela jsem se bál, aby mu ten můj mobil nespadl do studny. Když skončil, začal nám vyprávět, jak je na tom se svojí rodinou špatně a já nevim co ještě, a chtěl po nás samozřejmě peníze. Dali jsme mu těch deset šekelů a on na to, že to je nic. Mobil mi naštěstí vrátil. Vylezli jsme s Jirkou po žebříku a ti dva Arabové se s námi pak ani nerozloučili...

Po tom všem jsme se vydali na místo, kde bylo setkání křesťanů z Domu modliteb. V židovském pojetí začíná Šabbat (den odpočinku) v pátek za soumraku a končí sobotním soumrakem. Z tohoto místa byl pěkný výhled na Jeruzalém. Byla tam pohodová atmosféra, všichni jedli opečené ryby s ovocem, tak jsme si je dali taky. Po chvíli se zhruba uprostřed zahrady postavili muzikanti a začali chválit Boha v písních. Lidé se postupně
připojovali. Když ta hudební skupinka vyčerpala svůj repertoár, přišel pastor Tom s návrhem, že by každý z nás mohl zazpívat nějakou chválu v jeho jazyce. A tak jsme slyšeli písně v angličtině, němčině, čínštině a v dalších jazycích, na které si už nevzpomenu. Samozřejmě že jsme zpívali i v češtině. Půjčil jsem si kytaru a společně s Jirkou, Alenou a ještě jednou paní, co umí také česky, jsme zpívali "Je dokonáno" a "Bůh je síla má". Vážně jsem nečekal, že budu uprostřed Jeruzaléma stát s kytarou a chválit Boha v češtině...

Na konci tohoto setkání už byla tma a před námi byla cesta do Kiryat Yovel. Olivová hora je na severu Jeruzaléma a Jirkův pokoj na jihu, takže jsme šli pěšky přes celý Jeruzalém. O Šabbatu autobusy nejezdí a taxíky jsou drahé, takže jsme skutečně šli po svých.

Den čtvrtý

Sobota byla dnem odpočinku. V minulých dnech jsme toho nachodili hodně, takže jsme přes den nikam nešli. Večer jsme si ale nemohli nechat ujít bohoslužbu. Vydali jsme se tedy do Hillelu, což je ulice v centru Jeruzaléma hned vedle Ben Yehudy. V sále bylo hodně lidí a hned u vchodu se rozdávaly překladače se sluchátky, do kterých se pouštěl anglický překlad. Řekl jsem
tedy anglicky té paní s překladači, že jsem tu poprvé, a ona mi řekla, abych napsal na papír svoje jméno a e-mail. Potom mi dala překladač a po chvilce to začalo. Přišlo nečekaně hodně lidí, takže překladače nevystačily pro všechny. Z hebrejštiny tedy překládal do angličtiny syn pastora toho sboru (stál vedle kazatele). Kázání bylo o Duchu svatém, vyprávěly se příběhy o Božím vedení v našich životech. Bylo to super.

Po shromku jsme šli na véču do mekáče. Byl na Ben Yehudě a dost mě zajímalo, jak to tam vypadá a co tam mají.

Vešli jsme dovnitř a postavili se do fronty. Všechno menu bylo v hebrejštině, takže se dalo vybírat podle obrázků (ale naštěstí Jirka hebrejsky trochu umí, takže jsme porozuměli některým nápisům). Po chvilce se nás zeptala zahalená muslimská dívka na naše přání. Tak jsem si poručil tři cheeseburgery a Jirka jahodový koktejl. Chvilku jsme počkali a pak na náš tác položila jeden velký hamburger a kelímek s pitím. Vyvalil jsem na ní oči, a ona mi pokynula, abych si to odnesl, že je to správně. No byl jsem hladovej, tak jsem to vzal a šli jsme si s Jirkou sednout.

Ten hamburger svou velikostí odpovídal třem cheeseburgerům a Jirkův koktejl byl vanilkový, který má taky rád. Takže jsme to neřešili a pracovně jsme si ten mekáč nazvali jako "ten, kde oni ví líp než my, co chcem."

Po večeři jsme nasedli na autobus a dojeli jsme k nákupnímu centru Malcha, které je poblíž
vlakového nádraží. No a po chvilce bloudění jsme došli do Jirkova bytu.

Den pátý

V neděli byl sraz v 9:00 na autobusovém nádraží s Alenou. Jeli jsme do Tel Avivu k moři! Nikdy předtím jsem u moře nebyl, takže jsem se fakt hodně těšil. Vystoupili jsme z tzv. šerútu, což je takový menší autobus. Jízdné je v něm o něco dražší než v klasickém autobuse, ale levnější než v taxíku. K moři už to bylo jen kousek. Po chvilce jsme přišli k pláži.

Našli jsme si místo ve stínu, abychom se neupekli. No a pak hurá do vody! Úprkem přes horký písek vstříc vlnám rozbíjejíce se o pobřeží. O teplé vodě v moři se nedá říct, že je to kafíčko, ale spíše polívčička. Hádejte asi proč... Chvíli jsem plaval vstříc vlnám, které se vlnily proti mně, no a chvíli jsem se jimi nechal unášet. Doplavali jsme s Jirkou k několika kamenům blízko břehu a vylezli jsme na ně. Z kamenů jsem sloupal několik malých šnečků, protože jsem si vzpomněl na mamku, že chtěla něco přivést z moře. Pak jsem se postavil a chvíli jsem se díval na tu scénu, kdy moře mizelo v dálce a zároveň se pode mnou tříštilo o skály. Chtěl jsem, aby ty rozbité vlny dostříkly i na mě, a tak jsem popolezl trochu níž, Jirka mě následoval. Posadili jsme se na kameny a nechali jsme se mořem ošplouchávat. Jenže pak začal vítr trochu silněji vát a tím se i vlny zvětšily. Vyvázl jsem s trochu odřenými zády a patou, podobně jako Jirka. "Tak to jsem trochu podcenil, tu sílu moře," řekl jsem Jirkovi, "promiň." Pak jsme ještě chvíli plavali a nakonec šli za Alenou, aby se i ona mohla vykoupat.

Lákalo mě vyzkoušet si, jaké to je být zahrabán v písku. Nebyl už tak úplně horký, a tak jsem
poprosil Jirku o pomoc. Opravdu nezávidím hadům, že musí žrát prach...

Po nějaké chvíli jsme už byli zase v moři a pak
jsme šli bosky po pláži u hladiny moře do Jaffy, což je nejstarší část Tel Avivu, dříve se jí říkalo Joppe. Cestou jsem potkával spoustu mušlí, a tak jsem některé sbíral. V Jaffě byl obrovský přístav. Tolik rybářských lodí pohromadě jsem v životě neviděl.

Šli jsme se
podívat na dům Šimona Koželuha (Skutky 10, 32) a potom jsme dorazili na místo, kde se fotili svatebčané. Během zhruba 20 minut jsme potkali asi 5 párů, jež pózovaly fotografům. Bylo to opravdu nádherné místo. Později jsme přišli na most přání. Byla na něm znamení zvěrokruhu a před ním cedule, že kdokoliv se dotkne svého znamení a bude si něco přát, tak se mu to splní. Modlili jsme se, aby lidi prohlédli a
spoléhali se na živého Boha, kterému patří vše a miluje každého.

Pokračovali jsme dál, až se před námi objevil podivuhodný kámen, ve kterém byly vytesány
starozákonní výjevy, například obětování Izáka, dobytí Jericha nebo Jákobův sen. Všechno to bylo v jednom kamenu a vhodně propletené.

Dokonce jsme tam potkali nějakou českou skupinu a nechali jsme se vyfotit všichni tři dohromady.

Potom jsme se pomalu vraceli k autobusové zastávce. Slunce už pomalu zapadalo za moře a byly vidět opravdu velké vlny. Na chvilku jsme si sedli na lavičky a pozorovali tu nádhernou scénu. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale já jsem tím byl úplně unešenej. Alena pak řekla, že je to nádhera, že se vůbec člověku nechce odcházet. Ale že prý už musíme jít.

Autobus nás dovezl zpět do Jeruzaléma a kousek od autobusového nádraží nás Alena pozvala na pizzu. Dal jsem si houbovou a byla moc dobrá.

Potom nás Alena ještě doprovodila k zastávce autobusu. Málem jsme nastoupili do špatného
autobusu, který jel opačným směrem. Nebyla to ale chyba Aleny ani naše. V Jeruzalémě je totiž úplně odlišný systém MHD než v Praze. Fakt bych přál těm, kteří si stěžují, když má autobus v Praze 5 (nebo i
30) minut zpoždění, aby si vyzkoušeli autobusy v Jeruzalémě. Na zastávkách nejsou žádné jízdní řády, žádné časy, dokonce ani stanice, přes které autobusy jezdí. Je tam pouze uvedený seznam čísel autobusů a jejich cílové stanice v hebrejštině a angličtině. Navíc tyhle autobusy nejezdí přímo, ale různě kličkují, takže se zde neuplatní ani případný orientační smysl, když víte směr té konečné stanice daného autobusu. Dost blbý pocit čekat někde na zastávce a ani nevědět, jestli nějaký autobus v tu danou hodinu přijede. My ovšem, jako zkušení turisté, jsme už věděli, jaká čísla jezdí do Kiryat Yovel, ale pro jistotu jsme se ještě ptali řidičů, zda tam ten autobus opravdu jede. Tímto způsobem jsme zjistili, že ten náš autobus jel na opačnou stranu.

Nakonec jsme v pohodě dorazili do Jirkova bytu a plni zážitků jsme šli spát.

Den šestý

V pondělí ráno šel Jirka do ulpanu a já jsem dopoledne vyřizoval e-maily.

Přijel jsem s dostatečnou časovou rezervou, protože v Jeruzalémě často bývají zacpané ulice. Měl jsem ještě asi půl hodiny čas, tak jsem šel do Parku nezávislosti. Tam jsem si sedl a udělal pár fotek.

Po chvilce si sedl vedle mě nějaký chlápek kolem 30 let a zeptal se mě na značku toho foťáku. Tak jsem mu ji přečetl. A on se pak zeptal, jestli nemám nějaké peníze. Že potřebuje 10 šekelů, aby měl kde přespat. Vůbec nevypadal jako bezdomovec. Řekl jsem mu, že moje peníze mám půjčené od kamaráda, a tak se musím zeptat jeho. Takže jestli chce, může chvilku počkat do 12:00 a pak jít se mnou. On se znovu několikrát zeptal, jestli mu opravdu nedám jenom těch 10 šekelů, a já jsem mu znovu zopakoval, že může
počkat, že jinak mu nic nedám. On pak začal něco naznačovat tím způsobem, že si strkal ukazováček do pusy a levou dlaní ruky lehce mlátil do lavičky a vydával u toho zvuky jako když člověk sedí na záchodě "na velké". To jsem jaksi nepochopil, a tak jsem mu řekl: "No!". On se pak naštěstí zvedl a odešel.

Po chvilce jsem se zvedl taky a šel Jirkovi naproti. S Jirkou jsme si to namířili k universitě, kde studuje. Potřeboval si tam vyřídit nějaké věci ohledně vědecké konference.

Navštívili jsme tamní jídelnu, kam chodí hlavně vojáci. Moc se mi líbilo, že jsem si mohl dát na talíř, co jsem chtěl a kolik jsem chtěl, k tomu jsem si mohl vybrat jedno z několika druhů masa (kuře, rybu atd.) a všechno za 25 šekelů (což je asi 125 Kč). Samozřejmě zde byl bezedný nápoj. Vzal jsem si kuře s rýží a ochutnal jsem několik druhů izraelských salátů a pomazánek. Nejvíc mi zachutnal chumus (národní jídlo Izraele).

Po obědě jsem byl ještě nějakou dobu na internetu a Jirka si zatím zařizoval potřebné věci.
Z university jsme se pak vydali do Ein Kerem. Je to les, kam Jirka chodí běhat. Večer jsme mohli být svědky pěkného západu slunce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama